"Alétheia"

Šla pravda světem a na chudý duchem se smála,

pro blahoslavený navlíkla honosnej šat.

V zákoutí špinavým hnusná lež ve stínu stála,

ta pravdu pozvala k sobě přenocovat.

A pravda znavená usnula, sotva si sedla,

ze sna se culila, naivka důvěřivá.

Jen oči zavřela, už se lež z postele zvedla,

začla si pokradmu zkoušet ten její háv.

 

"S pravdou mně můžete leda tak podrbat záda.

Ženská je ženská a jakýpak cavyky s ní!

Kdopak to rozpozná, která je lež, která je pravda,

když budou obě dvě donaha vysvlečený."

Na její blůzku si její brož fešácky připla,

podpaží stříkla si jejím dezodorem,

peníze, doklady, hodinky, všechno jí štípla,

odplivla, odporně zaklela, vypadla ven.

 

Až k ránu poznala pravda, co všechno jí schází.

Před zrcadlem se pak notně podivila.

Někdo už odněkud donesl hrst černých sazí,

aby se ta čistá pravda tak nelišila.

Pravda se smála, že na ni kameny házej.

"Lež je to všechno a lež taky mý šaty má."

Blahoslavený s ní protokol sepsali rázem.

Byla to rozmluva dost málo povzbudivá.

 

Ostatně cizí šmouhy přišili jí:

"Nějaká mrcha tu tvrdí, že je prej pravda.

Přitom se potlouká nahá a ve škarpě spí."

Ubohá pravda se brání a přiznat se nechce.

To máš, holka, marný, jak chceš se dušuj a křič.

Lež zatím, potvora, ukradla vzrostlýho hřebce.

Dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč.

 

Leckterej moula se dodneška pro pravdu hádá,

pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš.

Jistěže ve světě nakonec zvítězí pravda,

ovšem až dokáže totéž, co dovede lež.

Často je k mání vodky jen půllitr na tři

a nemáš zdání, kde dneska přenocuješ.

Někdo tě vysvlíkne, řeknou ti, že ti to patří.

Dřív než se naděješ, nosí tvý kalhoty lež.

Dřív než se naděješ, má tvoje hodinky lež.

Dřív než se naděješ, sedí ti na koni lež.

 

(Vladimir Vysockij - Nepiju sám, DOKOŘÁN 2006, 2007)